Kouzlo diamantového náhrdelníku

Konečně jeden příběh bez smrti na konci. Co se stane, když kouzelný náhrdelník padne do nepravých rukou? NA větu od Eliz jsem začala psát příběh...

KOUZLO DIAMANTOVÉHO NÁHRDELNÍKU 

,,Zlato, budeš už hotová? Myslím, že policie už je na cestě!'' houkl na mě Jonathan z předsíně. Naposledy jsem přejela pohledem přes zpustošený pokoj a pak se se spokojeným úsměvem vydala dolů. Z pokoje, který jsem opuštěla se ozvalo přidušené zamumlání.

,,Cheleste si bude muset počkat, než ji někdo z té skříně vysvobodí a rozváže." uchichtla jsem se podle a s úšklebkem zamířila k rozbitému oknu u něhož stál spolupachatel Jonathan. Ladně jsem přehodila své dlouhé nohy v černých kožených aklhotách s kozačkami na vysokém podpatku  přes okno a pak ležérně zamířila za roh. Proč spěchat z místa činnu, když je někdo mistrem útěku? Za rohem mě popadly silné ruce a strhly mě k sobě.

,,Jednou ti to nevyjde!" osočil se na mě Jonathan a já nadskočila leknutím.,,Jednou tě chytí, Lorelan a ... a co pak já?" těžce polknul a já viděla, že se v jeho očích zračí panika a bázeň. ,, Promiň, Jonathane..." hlesla jsem zkroušeně a nervozně si přehodila těžký zlatý náhrdelník se třpytivým diamantem z ruky do ruky. ,,Tak pojď,"otočil se druhý lupič,,,Kelly už je jistě strachy bez sebe." Jízlivost v jeho hlase se nedala přeslechnout. Stále jsem nedokázala pochopit, co proti Kelly má.

Kelly byla výkonná obchodnice s naším kradeným zbožím. Dokázala zboží prodat za mnohonásobně vyšší cenu, takže jsme díky ní docela prosperovali. Mimo to byla mojí dlouholetou kamarádkou. I když jsem byly naprosté protiklady, tak jsme si výborně rozuměly. Já adranalin milovala, jí jímala hrůza jen při pomyšlení, že někde loupíme.

,, Tak tohle je vážně výhra!" křenila se Kellypři pohledu na zářící diamantový náhrdelník. ,,Kolik dostaneme?" zavrčel Jonathan nevrle. ,, Kolik Kelly?" vyhrkla jsem dychtivě. je pravda, že jsem peníze milovala. Lidi obvykle peníze mají rádi, to ano, ale já jsem je opravdu zbožňovala. Měla jsem ráda i krásné, drahé, třpytivé věci. tenhle náhrdelník prozatím splňoval obojí.

kelly zaváhala a ještě párkrát převrátila krásný šperk v rukách. Potom se konečně nadechla a vynesla ortel:,, Seženu kupce, kteří budou ochotni nám dát kolem 4-5 milionů..." Nechala větu doznít do ztracena a chvilku nikdo nic neříkal.

Potom jsem zalapala po dechu a vyklouzlo mi:,,Ty vole (spíš to znělo jen jako: Ty voe)."  Kelly se spokojeně zazubila na Jonathana, který se také neubránil úsměvu.,, Zapíšeme se do historie!" vyjekla jsem a nadšeně skočila oběma kolem krku. 

Byl večer téhož dne a já se loučila se šperkem, který mě tolik uchvátil. Seděla jsem na nízké stoličce u zrcadla. Podívala jsem se na svůj odraz a napadlo mě, jak by mi asi slušel? Nikdo tady nebyl, tak proč ho nevyzkoušet? Uculila jsem se na sebe a otevřela krabičku, v níž byl náhrdelník uložen. Znovu jsem se začala nad tou krásou rozplývat. Zrovna jsem zkoumala diamant uprostřed složitého ornamentu, když se otevřely dveře a do místnosti někdo vpadl.

,,Cheleste!" překvapeně jsem vyjekla a rychle vstala.,, Co tu u všech čertů děláš?" Kudrnaté vlasy jí trčely do všech stran a vypadala udýchaně jako by běžela.

,,Musím tě před ním varovat!Netušíš jakou má ten náhrdelník moc!"

,,A hlavně cenu!" uchichtla jsem se rozjeřeně. ,,Ne, ty to nechápeš! Nesmíš si ho nikdy nasadit." vyděšeně natáhla ruku:,, Dej mi ho dokud je čas!" 

,,To určitě." odfrkla jsem si znuděně. ,, Lorelan, já to myslím vážně! stane se něco strašného, když mě neposlechneš!" Hmm, třeba se tanu ještě krásnější. pomyslela jsem si a rychlím pohybem s pohledem do zrcadla jsem si ho nasadila. S úsměvem jsem si vychutnávala jeho tíhu, jež jsem cítila na hrudi.

Cheleste na mě šokovaně hleděla. Její zhrozenývýraz vypovídal za vše. Nesluší mi. Podívala jsem se do zrcadla a můj odraz zářil. Ne odraz- ten diamant ve šperku. Dotkla jsem se ho a cítila, jak mě hřeje. Musela jsem se opravit. Nehřál mě, protože přímo pálil. po hrudi se mi rozlila spalující bolest. S výkřikem jsme diamant pustila a klopýtla dozadu. Cheleste na mě stále hleděla s yvtřeštěnýma očima.

,,Hlavně neříkej, že jsi mi to říkala." sykla jsem namáhavě, protože bolest se stále zvětšovala. Jak mě ochromila, upadla jsem na kolena a sípavě se nadechla. Celá místnost byla šperkem ozářena. Vydala jsem poslední chrčivý zvuk a pak kolem mě svět zčernal.

Oslepil mě zábleska a potom jsme hleděla přímo do očí někoho jiného. Ucouvla jsem, abych si dotyčného mohla lépe prohlédnout. Byla to dívka v prapodivných ošoupaných šatech a vyděšeně na mě zírala. Hmátla jsem na krk a ucítila, že mám ještě pořád náhrdelník. Stejně rychle, jako jsem si ho nasadila, tak jsem ho taky strhla a odhodila pryč. 

Obrátila jsem se na tu dívku a s neblahou předtuchou se zeptala:,, Drahoušku, jaký je rok?"

Párkrát zamrkala a změřila si mě pohledem. ,, 1632, madam." 

,,Ach, Cheleste." špitla jsem celá šokovaná směrem k obrysám města v dáli. ,,Proč jsem tě jen neposlechla? Proč jsi mě nezastavila?" Namáhavě polknu a pokusím se o úsměv. Vyjde z toho jen ušklíbnutí.

,,No tak, Lorelan, ty adrenalin miluješ!" Pohodila jsem blonďatými vlasy, zvedla zahozený šperk a odhodlaně vyrazila směrem k městu.