Powerless in the darkness-4.díl

Již 4. díl příběhu! Darwell se konečně dostala na školu. Tedy- konečně odešla z ředitelny... jak to bude pokračovat?
MYSLÍM, ŽE NEJSTE SLEPÍ ANI BLBÍ A NAJDETE SI PŘEDCHOZÍ DÍLY SAMI (pokud je budete potřebovat)  :D

Praštěná Adrianna

Stáli jsme s ředitelem Repptem u dveří do kanceláře a já mu nenápadně naznačovala, že bych už ráda šla. Stále jsem nepatrně couvala, ale toho si zřejmě nevšímal, nebo to záměrně ignoroval.

 

,,Slečna Davidsonová vám bude dělat doprovod celý dnešní den, Darwell." zakončil svoji promluvu nosovým hlasem ředitel.

 

Jejda! nadskočila jsem leknutím. Za mnou se ozve bolestivé:,,Au" Jak jsem tak couvala, do někoho jsem narazila. Podle Au to nejspíš byla slečna Davidsonová. Úplně jsem si představovala, jak slečna Davidsonová nakrčila svůj malý až příliš dokonalý nosík a znechuceně se ode mě odtáhla co nejdál. Jenže jsem ji neviděla.

 

Ona mě místo toho pevně chytila za ramena a já uslyšela něco jako uchichtnutí. ,,P-promiň..." zajíkla jsem se rozpačitě a raději už zůstala nehnutě stát, abych nevyvedla něco horšího.

 

,,To je v pořádku," odpověděla mi Davidsonová jasným přátelským hlasem. 

,,Já jsem Darwell Thennseová." Opatrně jsem k ní napřáhla ruku a ucítila její stisk doprovázený cinkáním náramků.

 

,,Těší mě Darwell. Hej, můžu ti říkat Arwy? Máš naprosto super jméno!" popadne mě za ruku a vyrazíme někam po chodbě. Ani jsem se nestihla rozloučit s ředitelem Repptem. Né, že bych po tom nějak toužila, ale není to nezdvořilé?

 

,, Já jsem Adrianna Davisonová. Svoje jméno nesnáším a protože jsem tady taková šprtka a tak, tak mi nikdo neříká Adri, nebo tak nějak, ale všichni vždycky: Adrianno sem, Adrianno tam. je to fakt otrava..."

 

Najednou její hlas postupně utichl. Zmateně jsem se naočila směrem k ní.

 ,,Co se děje?" šťouchla jsem do ní loktem, abych upozornila na svou existenci.

 

Potom se probudila a zakoktala se: ,,C-cože?". Zopoakovala jsem s povzdychnutím svoji otázku:,,Co se stalo?"

 

,,Dylan. Dylan Troy!" řekla s nelíčenou posvátnou úctou a já ucítla, jak mě zašimraly její vlasy v ohonu na rameni. To asi, jak divoce pokyvovala hlavou.

 

 ,,Dylan?" zašklebila jsem se se vzpomínkou na ráno. ,,Promiň Adri, ale je to blbec!"

,,Ty ho znáš?" vyjekla celá nadšená z toho, že může s někým sdílet svojí zamilovanost. Pak (nejspíš- neměla jsem to potěšení ji vidět) nakrčila nos, když jí došlo, co jsem o něm řekla.

 

 ,,Blbec? Jsi normální? Má tak boží tělo!"  Zasněně si povzdychla. ,, Jé, ty jsi mi řekla Adri?" Přidala druhý povzdych..

 

,,Tělo? Nevidím, zlato, kdyby ti to nedošlo." ušklíbla jsem se ponuře. Ale přes to mě potěšilo, že po tak dlouhé době bez kamarádek, jsem si na Adri tak rychle zvykla, že jí říkám po pár minutách zlato.

 

,,Ale ruce máš! A nelituj se, mohlo se ti stát třeba i něco horšího! Mohla jsii ochrnout! Nebylo by to strašné?" Na tom něco bylo. A když pak začne líčit své školní trapasy, pomyslím si: Tuhle holku asi miluju...