Powerless in the darkness- 3.díl

Další kapitola příběhu o nevidomé dívce. Dostane se tedy na normální školu? Předchozí díly jsou pod tímto příspěvkem.

První den

,,Vstávej, zlato! Škola volá!" zatřásla se mnou jemně mamka. Ano! Konečně můj první vysněný školní den po nehodě!

Dlouho mi vrtalo hlavou, co budu dělat, když tam nikoho neznám. Nechtěla jsem totiž nastoupit na moji bývalou školu. Ne. To nepřicházelo v úvahu. A teď přišel můj nový začátek.

Vyskočila jsem z postele a natáhla ruku k mamce, která mi podávala nachystané oblečení. Občas mi bylo líto, že netuším, jak teď vypadám. Mamka mi říkala, že jsem krásná a mám nádherné blonďaté vlasy. Jenže to, že jsem krásná si myslela mamka od vždycky, protože jsem její dcera. Já si moc dobře pamatuju, jak obyčejně jsem vypadala před nehodou a žádný zázrak se nejspíš od té doby nekonal. Ale moje máma byla vždycky krásná.

Povzdychla jsem si a sešla dolů na snídani. Stejně jsem samou nervozitou nemohla ani jíst.

 A pak konečně přišla chvíle, kdy jsem vystoupila z auta a uslyšela kolem sebe šum nejrůznějších hlasů, nadšené výkřiky a pobavený smých. Moje rty se automaticky roztáhly do širokého úsměvu. Popostrčila jsem si sluneční brýle víc na oči, zamávala mamce a se slepeckou holí zamířila do mís, kde měla být škola.

Jak jsem šla, hlasy kolem mě se tišily do zlověstného šepotu. Na rukou mi naskočila husina. Čelo se mi orosilo, ale nechtěla jsem si ho tady před všema otírat. Napřímila jsem se a hrdě pokračovala s lehkým přátelským úsměvem dál. Někde jsem zaslechla tichý smích a pak hned umlkl. Kdosi se mi otřel o paži a já využila příležitosti a chňapla ho po rukávu.

Dívala jsem se před sebe a zdvořile se ho ptala: ,,Promiňte, nevíte, kde je tu ředitelna?" Poblíž se ozval dívčí smích. Zamračila jsem se a dál hleděla směrem k tázanému.

 ,,Jsi snad slepá?" odseknul hluboký klučičí hlas. Při jeho slovech jsem sebou trhla. Ale snažila jsem se nedat na sobě nic znát.

,,Och, trefa." cítila jsem, jak kluk strnul. Ha, dostala jsem ho.

,,Promiň, nevšiml jsem si. Zavedu tě tam, okej?" S ulehčením jsem vydechla. Přikývla jsem a vděčně se na něj usmála. Vzal mě jemně pod paží.

,,Takže," začal kluk,,,Ty jsi tu nová?" Znělo to spíš jako konstatování, než otázka a tak jsem nevěděla, jestli mám odpovědět. Nakonec jsem se rozhodla pro odpověď, nejsem přece němá.

,,Jo, dobrý postřeh." zamumlala jsem. Přidušeně se zasmál a pokračoval ve zdvořilé konverzaci.

,,Jak se jmenuješ? Nastupuješ do prváku?"

,,Jo, do prváku." vzdychla jsem. Už bych mohla s tím: Jo přestat.

,,Jsem Darwell Thennesová." Tázavě jsem pozdvihla obočí a natočila se na něj.

,,Dylan Troy." Podle hlasu jsem poznala, že se usmívá. 

,,Tak jsme tady." Samou úlevou, že už půjde pryč, jsem vydechla. Ježkovy oči! Doufám, že to neslyšel. 

Mile jsem se usmála:,, Děkuju za pomoc."
 ,,Nemáš zač, Darwell." Moje jméno znělo z jeho úst tak nějak divně. Tak nějak, jako by tam patřilo od vždycky.

Potom jsem se otočila a zaklepala na dveře. Z Dylana jsem byla taková nesvá. Byla jsem ráda, že už odešel.

 Dveře se otevřely a já nasadila nejistý úsměv. ,,Á, slečna Thennesová! jak ráda vás vidím! Pojďte dál." zašvitořil něčí hlas a já vkročila opět do neznáma.